Ukrajina .TV

informační prostor o všem co se týká Ukrajiny v českém jazyce

Možnosti pěší turistiky na jižním Krymu, Bakalářská práce, Brno 2012, vypracovala Kateřina Janáková

Historie Krymu

Dnešní Krym byl poprvé osídlen už před sto padesáti tisíci lety prvními zástupci lidské rasy, kteří zde žili v jeskyních nebo grottách (člověkem uměle vytvořené jeskyně). Neandrtálská naleziště z doby starého a středního paleolitu byla objevena například u Bělogorsku, Simferopolu a Bachčisaraje.

V prvním tisíciletí před naším letopočtem přitáhly na ostrov nomádské kmeny, které byly Asyřany nazvány Kimmerové. O podmínkách na Krymu v té době se zmiňuje starořecký básník Homér ve své Odyssee. Poloostrov zde popisuje jako věčně zahalený mlhou a mraky, situoval na něj ve své básni Království Mrtvých.

V sedmém a osmém století před naším letopočtem byli Kimmerové vyhnáni Skythy, kteří obývali stepní část poloostrova, nebo se asimilovali mezi místní původní obyvatele. Někteří archeologové považují Kimmerské kmeny za zakladatele tzv. kultury Kyzyl-Kobin, jiní ji spojují s kmeny Taurů, které žily zhruba ve stejné době na jihu poloostrova v Krymských horách. Řekové podle nich zem nazývali Tauris (Taurida). Z písemných památek vyplývá, že Taurové byli divoké a kruté kmeny, které ve svých obřadech bohyni Devě obětovali lidská těla. O obřadech se dovídáme často z řeckých literárních děl jako např. z Euripidovy Ifigenie v Tauridě.

V pátém století př. n. l. začali pobřeží Krymského poloostrova kolonizovat Řekové. Založili zde přístavní města jako Feodosija, Kerkinitidus (dnešní Jevpatorija) nebo Chersonés a Kalamitus (dnešní Sevastopol) a později svá města spojili v Bosporskou říši. Řekové zde kromě pobřežních přístavů využívali také zemědělskou půdu pro pěstování vína, obilnin a různých šlechtěných stromů. Bojovné nomádské kmeny Skythů, které se ze stepí začaly stahovat blíže k Černému moři, založily v polovině 4. stol. v oblasti severního Krymu Skythské království s hlavním městem Neapol (dnešní Simferopol). Skythé podnikali neustále výbojné vojenské výpravy, které byly většinou zaměřeny proti řeckým obchodním přístavům na jižním pobřeží. Řekové byli nakonec nuceni požádat o pomoc Pontského krále Mithridata IV. Jeho velmi talentovaný generál Diofantos pak Skythy porazil a Bosporská říše se náhradou za vojenskou podporu musela podrobit Pontskému království. Když pak byl Mithridates IV. poražen roku 63 n. l., musela se Bosporská říše podvolit vládě Řeků. Ti zde založili vojenský tábor pro své legie zvaný Charaks.

Vpád Gótů v roce 250 n. l. ukončil vládu Skythů na většině jejich stepních území. Poté byl poloostrov také dobyt Huny (375 n. l.) a Skythé se postupně museli stáhnout až do Krymských hor, kde se smísili s místními Taury. V 5. stol. se Bosporská říše ocitla opět pod nadvládou říše Byzantské a Taurida zde spolu s celým jižním pobřežím vytvořila Provincii Chersonés. Císař Justinián zde postavil několik pobřežních pevností jako např. Aluston (dnešní Alušta) nebo Gorzuvity (dnešní Gurzuv). Římané na Krymu také postavili tzv. velké zdi, které zabraňovaly průchodu horami, chránily tak Gótské spojence před nájezdy Barbarů. V této době se na poloostrově začalo rozšiřovat křesťanství, avšak pevně se uchytilo až mnohem později. V 8. stol. byla totiž velká část poloostrova zabrána Chazary, tureckými národy, mezi kterými si začal vydobývat místo tehdy rodící se Islám a spousta z nich také vyznávala Judaismus. Přes tyto velké rozdíly nebyly na poloostrově zaznamenány žádné náboženské války. V 9. stol. se z Krymu dostalo křesťanství až do Ruska. Přinesl ho tam Vladimir I., kterému byla od Byzantského císaře výměnou za vojenskou pomoc slíbena princezna Anna. Byzantský císař ale svůj slib nesplnil, a tak Kyjevský princ Vladimir vytáhl proti Chersonésu, nakonec se zde musel nechat pokřtít, aby si mohl Annu vzít za ženu, a do své vlasti se vrátil jako křesťan (s politickými právy na Tauris).

Ve 12. stol. byl na jihozápadu poloostrova založen feudální stát Feodoro s hlavním městem Mangup. (Jeho území je vyznačeno na obrázku č. 2.) Tento křesťanský stát byl součástí Gótské eparchie.

Ve středověku mělo o Krym zájem mnoho okolních říší. Nejen aby s poloostrovem získali kontrolu nad Černým mořem, ale přes Krym vedla také slavná Hedvábná stezka, která spojovala Východ se Západem. Nakonec Benátčany předstihli Janované a postavili na pobřeží Tauridy několik vlastních osad, jejichž opevnění se dochovalo dodnes (území viz obrázek č. 2). Tataři se usadili na krymském poloostrově ve 13. a 14. stol., Tauris se tak stala součástí Čingischánovi Zlaté Hordy. Dobývání poloostrova se stalo důležitou událostí pro celou Evropu. Když totiž Tataři dobývali již dlouho odolávající janovskou pevnost Kafa (dnešní Feodosija) propukla mezi vojáky Zlaté Hordy epidemie moru. Tatarští vojevůdci této epidemie záhy využili ve svůj prospěch a začali zamořená mrtvá těla katapultovat přes opevnění do obléhaného města. Epidemie se pak velmi rychle rozšířila po celé Kafje a její obyvatelé, kteří se před nemocí i vojskem snažili uprchnout, se po moři vrátili do své rodné Itálie. Bohužel tuto zákeřnou nemoc tam přivezli s sebou. Mor, později nazývaný černá smrt, se rychle rozšířil po celé Evropě a zabil na 75 milionů lidí. Po zániku Zlaté Hordy byl roku 1441 na Krymu Tatary ustanoven nezávislý Krymský chanát (území viz obrázek č. 2), jeho první sídlo byl Qirim (dnešní Starý Krym), právě v této době se Tauridě začalo říkat Krym podle jejího hlavního města. Nezávislost chanátu však netrvala dlouho, ještě během vlády prvního chána Hadži I. Geraje se totiž stal vazalem turecké Osmanské říše. Na konci 15. stol. se pak sídlo chána přestěhovalo do paláce v Bachčisaraji. Turci také vpadli do janovských kolonií a podmanili si celý jižní Krym. Tataři si podrobili knížectví Feodoro.

Krymský chanát se brzy stal trnem v oku Ruské říše a to už jen proto, že Tataři neustále pořádali nájezdy na ruská pohraniční města. Aby tyto nájezdy zastavilo a probojovalo si také svou cestu k Černému moři, vstupovalo Rusko často do válek s Turky. Největší Rusko-Turecká válka v letech 1768 – 1774 skončila porážkou Turecka a uzavřením Kučuk-Kainardžské mírové dohody, v rámci které chanát získal nezávislost. Turecký sultán ale dále zůstával v čele všech krymských muslimů, což se Rusku nelíbilo, a tak nechali z Krymu odstěhovat všechny křesťany na ruské pobřeží Azovského moře, snížili tak populaci Krymu o třicet tisíc občanů.

Mapa Krymu v XV. století

Obrázek č. 2: Mapa Krymu v 15. stol. (Pavlov, 2010)

Druhého února 1783 ruská císařovna Kateřina II. prohlásila, že přijímá Krym do své říše a Krymský chanát byl zabrán Rusy pod názvem Tauridská oblast. Následně velká část muslimských Tatarů žijících na Krymu emigrovala do Turecka a poloostrov byl téměř vylidněn. Krym se začal zanedlouho plnit ruskými nevolníky a zemědělci ale také vojáky ve výslužbě. Přicházeli sem Řekové, Němci, Bulhaři i Češi a pomalu počtem převýšili Tatary, což byl jeden z Ruských záměrů. Na poloostrově začala vyrůstat nová města a vesnice. V roce 1783 byl také založen Sevastopol, ruský námořní přístav a pevnost, který sehrál velkou roli v Krymské válce (1853 – 1865).

Krymská válka začala jako náboženský konflikt mezi Ruskem a Tureckem. Ve chvíli, kdy Rusko začalo v bojích vyhrávat a hrozilo, že rozšíří své území o rozpadající se Osmanskou říši, vstoupily do bojů také Velká Británie a Francie. Rozhodující boje této války se odehrály právě na Krymu, byla to bitva u Balaklavy a Inkermanu (1854) a také obléhání Sevastopolu. Všechny tyto bitvy vyhráli spojenci, i když Sevastopol se jim nepodařilo zcela dobýt. Válka byla ukončena roku 1865 Pařížskou mírovou smlouvou. Tato válka v podstatě neměla žádný závratný dopad, jen v ní na obou stranách zemřelo hodně vojáků, většina následkem nemocí, ne v boji.

V druhé polovině devatenáctého století Krym jen vzkvétal. Rusové začali na jižním pobřeží stavět letní sídla a místa odpočinku pro bohaté průmyslníky a zámožnou šlechtu, ti zde zase investovali do půdy. Na svazích Krymských hor se začaly rozprostírat vinice a tabákové plantáže.

V průběhu Ruské občanské války v letech 1917 – 1921 představoval Krym místo střetu mezi rudými Bolševiky a bílým anti-revolucionářským Ruským vojskem. Během těchto tří let Krymský poloostrov několikrát změnil vedení a formu vlády. Nakonec zde byla roku 1921 vyhlášena Krymská autonomní sovětská socialistická republika, která však stále zůstávala součástí Ruské federace.

Během druhé světové války byl téměř celý Krym okupován Němci, Krymské hory nebyly dobyty nikdy. Sevastopol odolával Nacistům celý rok a po válce obdržel titul Hrdinského města, velká část města byla však za války zničena. Livadijský palác u Jalty se po válce v únoru 1945 stal místem tzv. Jaltské mírové konference. Po válce byli na Stalinův příkaz z Krymu odsunuti všichni Krymští Tataři, byl to pro ně hromadný trest za kolaboraci s Němci. Podobný osud potkal i většinu Řeků, Arménů a Bulharů. V následujících letech se Ruská federace snažila co nejvíce napravit škody způsobené válkou a upravila celý jižní Krym pro potřeby turistického ruchu, budovala se letoviska, hotely, ale také infrastruktura a obchody.

V roce 1954 byl celý poloostrov na příkaz N. Chruščova převeden pod vládu Ukrajinské sovětské socialistické republiky a v následujících letech se na Krym začali vracet jeho dřívější deportovaní občané. Dnes se zde většina obyvatel hlásí k ruské národnosti, i proto se díky referendu stal v lednu 1991 krymský poloostrov v rámci Ukrajiny Autonomní republikou Krym.

(Ferentseva, 2003; Blacksea-crimea.com, 2009)

google.com (site) ˜ seznam.cz (site) ˜
všechna práva vyhrazena | správce webu: